Sama Karlíková, známá nejen svými kresbami inspirovanými zpěvem ptáků, zachycovala zvukové stopy přírody způsobem podobným seismografickým záznamům, kde prostor a čas nejsou abstraktními kategoriemi, ale hmatatelnými a nekonečnými dimenzemi meditací a časovostí přírody. Název výstavy zase odkazuje na verše od básnířky Emily Dickinson, která ptactvo vnímala nejen jako tvory představující svobodu, ale také jako efemérní druhy.
Lokální umělecké přístupy jsou provázány s místně specifickými lokalitami České republiky, které se snaží navrátit ptactvo do původního místa, ať již na Liberecku, Kozmických ptačích loukách na Opavsku, nebo v jižních Čechách u Třeboně. Naopak norské příběhy vyprávějí, jak jsou kdysi hlučné ostrovy (Røst nebo Selvær) postupně tišší a tišší z důvodu úbytku ptáků i jejich potravy.
Výstava začíná ve tmě, kde divák dokáže ztlumit přijímané vizuální vjemy a nastraží jiné smyslové vnímaní – sluch. Tma jej připraví na poslech i ve druhém patře, kde však již od brzkého rána, kdy se rozednívá, může postupně ve světle vnímat rozličné druhy ptactva. Tato výstava tak není jen o problematice ptactva, ale o lidské odpovědnosti a schopnosti aktivně naslouchat světu, který nás obklopuje. Díla inspirovaná ptactvem vytvářejí hluboký dialog důležitý pro reflexi našich vztahů k přírodě a vedou naši pozornost k tomu, co nám ptáci, jejich zvuky a jejich mizení mohou říct.
Na výstavě se podíleli: Eva Bakkeslett, Nikola Brabcová a Karin Šrubařová, Jan Fabián, Pavel Jestřáb, Olga Karlíková, Michal Kindernay, Magdaléna Manderlová, Hana Puchová, Elin Már Øyen Vister.
8. 11. 2024 – 9. 2. 2025
Výstava
Kurátor Tea Záchová
Hudbu jak vesmír rozlehlou, širou jak poledne
Stěžejním bodem této výstavy je spojení umění, vědy a filozofie prostřednictvím inspirace tvorbou české umělkyně Olgy Karlíkové, která už od šedesátých let detailně zkoumala zvuky a pohyby přírodního světa.