Zahrada není pouze fyzickým prostorem, ale i mentálním a psychologickým. Je útočištěm, svatyní, místem k rozjímání, zároveň je velkou inspirací coby vlastní příroda, která byla úhelným kamenem pro všechna umění. Ne nadarmo byl odkaz na studium přírody také jednou z nejčastějších rad velkých mistrů. Zahrada byla proto dlouhou dobu místem, které fascinovalo umělce i filosofy. Zahrada jako zpodobnění Ráje, hortus conclusus: uzavřená zahrada, která je symbolem Panny Marie, pečlivě obezděná plotem, který nedovoluje vniknutí žádných cizorodých prvků. Jenže to s sebou nese i rizika – tak, jako nás každý plot chrání, uzavírá nás i uvnitř. Bezpečí se tak může stát lehce limitem.
Petra Švecová ve svých pracích průběžně vychází z motivů přírody, zahrad a květin. Ačkoliv její obrazy mají vztah k realitě, nepopisují ji: jsou spíš výchozím momentem pro hledání tvarů a barev, které odkazují ke kolektivním archetypům.
Výstava v Oblastní galerii v Liberci je volnou meditací na téma zahrad, zároveň se ale snaží tento limit opustit: jít za plot, hledat skryté asociace ve věcech, které považujeme za běžné, ale které
v sobě nesou hlubší, generacemi sdílenou zkušenost. Pěstování, péče, květiny s magickými a náboženskými významy – to vše v sobě nese hlubší provázanost se světem – je to jakési generacemi předávané vědomí.
Petra Švecová vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze – absolvovala v ateliéru Malba 2 u Vladimíra Skrepla (2018), prošla ale i ateliéry V. Kokolii a M. Knížáka a stáží na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. Před AVU studovala fotografii na FAMU a mediální studia na FSV UK. Vystavovala mj. v Alšově jihočeské galerii, Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, Pragovka Gallery, Prám studiu, EinsZwei Gallery a dalších.
Petra Švecová | V zahradě a o kus dál
Zahrada jako útočiště, ale také místo, které můžeme budovat, vytvářet, ochraňovat. Pro člověka představuje mikrokosmos a zrcadlo jeho vlastního světa. Zároveň je plná protikladů: snoubí v sobě divokost a neustálý růst, stejně jako touhu po formování a vytváření ideálu. Neustálé vyvažování spontaneity a představ, touhy po růstu a touhy po kontrole – podobně jako v samotném procesu malby.